21. 6. 2018

Mapa Florie


„Tak co mladej, sehnal jsi všechno?“ Vítal starý Giacomo svého vnuka.

„Jasně dědo, pančetu mám, kousek masa taky, vzal jsem i fetučíny, ty mám nejraději. Představ si, že kněžna Donna měla na sobě dneska nové blankytné šaty“, líčil nadšeně Enrico.

„To jsou ti dnešní mladí, zajímají se o samé blbosti……“, zlobil se na oko Giacomo, „a kde máš ten pytlík hrachu, krup a mouky? Nevidím, že by ses s tím tahal.“

„Nemám, dědo. Si představ, že za pytlík mouky chtěl starej Manuel stříbrňák. Vždyť to je třikrát víc než obvykle… Víš co dědo? Počkáme, až přijede karavana, a bude všeho dost. Však ve spíži ještě trochu máme.“

„U Svatýho Dindyho, to jsem tě nic nenaučil?“ rozčílil se stařík. „Řekni mámě, ať nám připraví kávu a přines tu moji mapu, ukážu ti to.“ To je furt nějaká zábava a na zítřek abychom mysleli my staří, přemítal v duchu Giacomo. Jaká je v tom spravedlnost. Co na to říkáš Dindy? To já mám sedět na zápraží se sklenkou vína a hvízdat po mladých děvčatech. Čeho jsem se to dožil? Kdo ví, jestli se dokážu o rodinu postarat i tentokrát?


A tak, potom co dopili šálek dobře připravené kávy, sklonili Giacomo a jeho vnuk Enrico hlavy nad zažloutlým plátnem s ručně kreslenou mapou. Bylo na něm vidět časté používání, přesto Giacomo láskyplně a něžně zahladil každou jeho vrásku či nakrabacení

V takových chvílích jako by zasloužilému veteránovi dosedla na ramena tíha všech bitev, kterých v barvách Florie účastnil… Ticho… Slabý mráz, který mu přeběhl po zádech… Lehké potřepání hlavou, protažení krku a starý Giacomo mohl začít se svým výkladem.

„Do Florie se dá nejlépe dostat po moři, nebo po souši. Cesta vnitrozemím vede podél pobřeží a je to přesně ta co míří od pevnosti La Cresta dolů na jih. Bohužel co už tady na mapě nemám, je vesnice Follonica, která je asi tady.“ Zabodl Giacomo prst kousek pod mapu. „A jak víš, u ní mají rozbitý tábor Ostrijští a nenechají nikoho projet. Stejně jako jejich lodě, které blokují výjezd ze zátoky. Tím nás odřízli od hlavních zásobovacích tras.

Samozřejmě jsou i jiné cesty do Florie. Z La Cresty se dá jet na východ přes poušť, ale je to daleká cesta s minimem napajedel. Každá karavana, i ta co vyslala naše slavná rada, musí vézt hodně vody a mnoho zboží nedoveze.

Pak tu máš horskou stezku západním směrem, kolem pevnosti Arco, ale co jsem naposledy slyšel, jsou na ní závaly. A stejně to nikdy nebyla obzvlášť široká cesta, nanejvýš tak pro jednoho koně s doprovodem vedle sebe. Nehledě na to, že Tíliin most je od pohromy ještě pořád pobořený.
Vidím, že se díváš na sever, na San Michele. Tento vstup do hor teď drží žoldáci. Navíc bys měl vědět, že hory jsou neplodné. Je to úhor, kde nic neroste.“

„Ano, to máš pravdu dědo. Proč si nemůžeme vypěstovat svoje vlastní obilí?“ zajímal se Enrico.

„Můžeme, a taky pěstujeme. Tady na polích u Il Pino a La Planca. Ale sklizeň je mizerná. Ne kvalitou, to ne!!, Dindy chraň, ale zrna je málo. Teď když se město znovu rozrostlo, nám jeho množství nestačí.  Dříve, před pohromou, byla naše hlavní obilnice v úrodném údolí za jezerem Di Vico. Pole se táhla se až k horám. Tady v těch strážných věžích, Braccio, Pugno, a Dito jsem se nasloužil pěkných pár let. Bohužel, už roky leží tato pole ladem. A To co na nich vyroste samo od sebe, to posbírají tak akorát tlupy horalů. Věže jsou prázdné, nikdo tam nehlídá. Město se spoléhá na přirozenou bariéru jezera a řeky. No a jak vidíš, ostatní stezky vedou vždycky jen do hor. Jsou dobré tak akorát tak pro kozorožce, člověk by si na nich nohy zlámal.“

„Takže tady máš další peníze…“ vyhrkl nečekaně a rázně Giacomo, “…a sypej rychle nakoupit to, oč jsem tě žádal. A tentokrát už žádné výmluvy!“ 

Těmito slovy zakončil muž svůj výklad. Přimhouřil víčka a pomalu sklopil zrak zpátky nad svou milovanou mapu. Několikrát mrkl a až po delší chvíli se jeho oči konečně zastavily. Nebylo to ovšem na žádném konkrétním bodě mapy. To jen starcův zrak hleděl daleko a hluboko, do vlastních vzpomínek…..